Vše možné o všem možném i nemožném

Student Tomáš

26. 8. 2007 19:00
Rubrika: Nezařazené | Štítky: Ze života


STUDENT TOMÁŠ

Když jsme spolu naposled mluvili, měl obavu, že už nebude mít čas říci o tom svým spolužákům. "Já ti rozumím, Tomáši," odvětil jsem. - "Řeknete jim to za mne? Řeknete to celému světu?" - "Řeknu, Tomáši, řeknu to celému světu, jak nejlépe budu umět." ...

Stalo se to asi před dvanácti lety. Stál jsem a pozoroval studenty přicházet do posluchárny na mou první přednášku. Ten den jsem Tomáše uviděl poprvé. Hned mne zaujal. Měl dlouhé světlé vlasy. Spadaly mu hluboko pod ramena. S chlapcem s dlouhými vlasy jsem se v posluchárně ještě nesetkal. Vím, že nezáleží na tom, co je na hlavě, ale co je v ní; přesto mne to v tu chvíli překvapilo a trochu pobouřilo. Okamžitě jsem si ho zařadil mezi podivné lidi. Při hodinách byl jakýmsi místním ateistou. Neustále něco namítal proti existenci Boha. Pochybovačně se usmíval a můj výklad provázel různými posměšky. Celý semestr jsme spolu žili relativně v míru, ale přiznávám, že mi Tomáš šel na nervy.

Po závěrečné zkoušce u mne se zeptal trochu cynickým tónem: "Myslíte, že někdy najdu Boha?" Rozhodl jsem se ho trochu šokovat: "Vůbec ne!" řekl jsem důrazně. - "Ale já si myslel, že to byl cíl vašich přednášek." Nechal jsem ho odejít pár kroků a pak jsem zavolal: "Tomáši! Nemyslím, že ho někdy najdete, ale jsem si naprosto jist, že On najde vás!" Pokrčil rameny a odešel z mé třídy i z mého života. Cítil jsem zklamání, že neocenil mou odpověď, kterou jsem považoval za docela vtipnou.

Později jsem slyšel, že Tomáš promoval. Pak přišla smutná zpráva, že má rakovinu. Dříve než jsem ho stačil vyhledat, přišel sám. Vešel do mé pracovny. Jeho tělo bylo zchátralé, vlasy mu vypadaly, ale oči měl jasné a hlas pevný.

"Tomáši, často na vás myslím. Slyšel jsem, že jste nemocný!" řekl jsem bez rozmyslu. - "Ano, velmi nemocný, mám oboustrannou rakovinu plic. Je to otázka několika týdnů." -"Mohu se vás na něco zeptat?" - "Jistě, co chcete vědět?" -"Musí to být hrozné, když je člověku čtyřiadvacet a umírá." - "Mohlo by to být horší." - "Jak to!" -"Horší by bylo být starý padesát let a nemít žádné hodnoty ani ideály, myslet si, že pití, ženy a peníze jsou na prvním místě v životě. Ale ten hlavní důvod, proč jsem vás navštívil je to, co jste mi řekl po zkoušce."

Tak vida, pamatoval si to, pomyslel jsem si. "Ptal jsem se vás, jestli si myslíte, že někdy vůbec najdu Boha. A vy jste řekl, že ne, což mě překvapilo. Pak jste řekl: On najde vás. Hodně jsem o tom přemýšlel. i když jsem Boha nijak zvlášť nehledal. Ale když mi vyoperovali nádor a řekli mi, že je zhoubný, začal jsem se Bohem vážně zabývat. A když se zhoubná choroba rozšířila do životně důležitých orgánů, začal jsem bušit na nebeskou bránu. Ale Bůh se neobjevil. Vlastně se vůbec nic nestalo. Snažil jsem se o něco s obrovským úsilím, ale bez úspěchu. Byl jsem z toho vyčerpaný a měl všeho až po krk. A pak jsem toho nechal.

Jednou ráno jsem se probudil a místo, abych vyslal pár dalších proseb přes vysokou zeď k nějakému Bohu, který tam může a nemusí být, prostě jsem to vzdal. Došel jsem k názoru, že mi nezáleží na Bohu, posmrtném životě ani na něčem podobném. Rozhodl jsem se, že čas, který mi zbývá, strávím něčím užitečným. Přemýšlel jsem o vašich přednáškách a vzpomněl jsem si, že jste taky říkal: "Největším smutkem je prožít život bez lásky. Ale stejně smutné by bylo projít životem a opustit tento svět, aniž jsme řekli těm, které jsme milovali, že je máme rádi." Začal jsem s tím nejtěžším - svým tátou ...

Četl zrovna noviny, když jsem přišel. "Táto," "Copak?" zeptal se a četl dál. "Chtěl bych s tebou mluvit." "Dobrá, tak mluv." "Chci říct ... Je to opravdu důležité. "Noviny znova klesly. "A co je to?" "Táto, mám tě rád. Chtěl jsem jen, abys to věděl."

Tomáš se na mne usmíval a se zřejmým uspokojením, jako kdyby v nitru cítil proud teplé, utajené radosti, pokračoval: "Pak otec udělal dvě věci, které jsem u něj nikdy nezažil. Plakal a objímal mě. Povídali jsme si celou noc, i když musel ráno do práce. Cítil jsem se dobře, byl jsem rád, že mě má rád. S matkou a mladším bráchou to bylo snazší. Plakali jsme spolu, objímali se, a říkali si hezké věci. Litoval jsem jen jednoho - že jsem s tím tak dlouho otálel. Až ve stínu smrti jsem se začal svěřovat a otevírat lidem, ke kterým jsem měl ve skutečnosti tak blízko.

Změnil jsem svůj postoj a Bůh byl tady. Když jsem ho usilovně prosil, nepřicházel. Připadá mi, že jsem byl tehdy jako krotitel, který drží před zvířetem obruč a říká: Jen pojď, proskoč! Tak jsem i já říkal Bohu: Přijď, máš na to tři dny. Bůh ale dělá věci svým způsobem a ve chvíli, kdy sám chce. Ale důležité bylo to, že byl tady. Našel mě. Měl jste pravdu. Našel mě, i když jsem ho já přestal hledat."

"Tomáši!" doslova jsem lapal po dechu. "Mám dojem, že říkáte něco důležitého a mnohem významnějšího, než si sám uvědomujete. Pochopil jste, že nejjistější cestou, jak nalézt Boha, je otevřít se lásce. Nedělat z Boha soukromé vlastnictví, řešitele problémů nebo okamžitou osobní potřebu. V Bibli stojí: Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm." (Bible, 1. list Janův 4, 16)

"Tomáši, mohl bych vás požádat o malou laskavost? Víte, když jsem vás vyučoval, dost jste se mě natrápil. ale můžete mi teď všechno vynahradit tím, že přijdete a povíte studentům to, co říkáte teď mně. Kdybych to řekl já, nebylo by to z poloviny tak účinné, jako když to povíte vy." - "Hm... Dokázal jsem to říct vám, ale nevím, jestli to budu umět povědět celé třídě." - "Přemýšlejte o tom, Tomáši, a až budete chtít, zavolejte mi."

Za několik dní Tomáš zavolal, že je připraven to říct před celou třídou, že to chce udělat pro Pána Boha a pro mne. Domluvili jsme si datum, ale už k tomu nedošlo. Měl jinou schůzku, mnohem, důležitější, než setkání se mnou a mojí třídou. Jeho život samozřejmě smrtí neskončil, jen se proměnil. Tomáš vešel do života mnohem krásnějšího než lidské oko kdy vidělo, lidské ucho kdy slyšelo a lidská mysl kdy vymyslela.

A tak vám všem, kteří jste si přečetli toto prosté svědectví o lásce, velmi děkuji. A tobě, Tomáši, který jsi tam někde na sluncem ozářených pahorcích, vzkazuji: "Řekl jsem jim to! Řekl jsem jim to, jak nejlépe jsem uměl."

Vložíš-li svou minulost do rukou psychiatrovi,
napíše ti prášky na spaní.

Vložíš-li svou minulost do rukou psychologovi,
naučí tě, jak na ni zapomenout.

Vložíš-li svou minulost do rukou Ježíšovi,
uzdraví ji.

 

Další příběhy naleznete zde.

Zobrazeno 1071×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz